Svahy Hermitage, který byl pokračováním Centrálního masivu, dokud si řeka neprorazila cestu kolem jeho západního boku, představují přesně 331 akrů (134 ha) terasové žuly. Svahy obrácené k jihu nejsou tak příkré jako u Côte Rôtie, ale přece jen příliš strmé na použití jakékoliv mechanizace a každoročně vyžadují náročné opravy škod způsobených erozí. Vrchní vrstva půdy, která po silných deštích sjíždí dolů, je většinou tvořena rozpadajícím se křemenem a vápencem, zejména v prostřední a východní části stranou od řeky.

Před sto lety byly climats tohoto impozantního kopce uváděny vedle Château Lafite a Romanée-Conti jako nejlepší červená vína na světě.Obchodník s vínem A.Julien je v 19. století seřadil podle kvality: Méal, Gréfieux, Beaume, Raucoule, Muret, Guoigniěre, Bessas, Burges a Lauds.Pravopis se změnil, ale climats zůstávají, a přestože je Hermitage typicky, a možná ideálně směsí několika různých climats, jejich názvy se objevují ve stále větší míře na vinných etiketách v souladu s usilovnou snahou výrobců i spotřebitelů vypořádat se s charakteristikou jednotlivých vinic.

Obecně se dá říct, že nejlehčí, nejvoňavější červená vína, vesměs ze Syrahu, pocházejí z Baumes, Les Liogníěres a L'Hermite vedle kapličky na vrcholku kopce, po níž byla pojmenována Jabouletova slavná Hermitage. V rámci L'Hermite se nachází parcela se starobylou a klamně neuspořádaně rostoucí révou, z níž Chapoutier dělá své mimořádně intenzivní PavilIon Ermitage (s použitim staré formy psaní). Hutnější a komplexnější vína pocházejí z Péléatu a Les Rocoules. Les Gréffieux, kde má Chapoutier nejvíc půdy, Le Méal a oba Les Bessards produkují vína s největším obsahem tříslovin a nejdelší životností.

Přídavné jméno „mužný“ se drží Hermitage od prvního dne, kdy bylo v této souvislosti poprvé použíto Ci když se zdá, že v posledních letech údajně ženské Côte Rôtie dostaly dávku testosteronu). Réva Hermitage, kdysi široce používaná k posílení jemného červeného Bordeaux, má téměř kvality portského bez přidaného brandy.Jako špičkové portské, i Hermitage zanechává silnou usazeninu v láhvi (potřebuje dekantovat) a po mnoho let dozrává do kvality, v níž je jeho vůně a chuť naprosto dokonalá.

Mladé Hermitage z dobrého ročníku je stejně uzavřené a bohaté tříslovinami jako kterékoliv jiné mladé velké červené víno, ale nic nemůže potlačit jeho aroma a chuť ovoce, které je plná sklenka. S tím, jak stárne, se bezprostřednost tohoto vjemu nezmenšuje, ale jeho mladická útočnost ustupuje absolutnímu vrcholu zralé dokonalosti.Je vyloučeno pít je a nepropadnout mu.

Na rozdíl od apelací Condrieu a Côte Rôtie severně odtud byla Hermitage vždycky v módě.

Většina dostupné půdy je tedy osázena a existuje omezená možnost rozšíření vinic. Apelaci ovládají pouze čtyři výrobci: Chave, usazený přes řeku v Mauves, a velké domy obchodníků s vinem Chapoutier, Jaboulet a o něco menší Delas, jak hlásají jejich jména na stěnách podpírajících terasy vinohradů.

Avšak nadšení nováčkové, kteří přišli do této vinařské oblasti, stejně jako stále větší počet místních výrobců, kteří raději sami stáčejí ovoce své práce, než aby je prodávali družstvu, tu našli jinou příležitost. Stejně jako většina velkých vín, i Hermitage má svůj stín. Crozes-Hermitage je pro Grand Cru to, co je vesnice Gevrey-Chambertin pro Le Chambertin. Crozes, vesnice za tímto kopcem, dala své jméno apelaci, která se táhne skoro 16 km severně i jižně od Tainu a samotného Hermitage a představuje 250 akrů (100 ha) vinic.

Až donedávna bylo porovnatelné s Hermitage pouze jediné víno Crozes, a sice Domaine de Thalabert Paula Jabouleta, připravované v jedné z nejúspěšnějších crozeských oblastí bezprostředně na sever od Beaumont Monteux, a většina ostatních byla nemastná neslaná. Dnes si však můžeme vybrat ze dvou základních stylů – jeden má plnou chuť černého rybízu a dá se pít brzy, zatímco druhý, vážnější, který napodobuje tělo Hermitage, se dá uchovat až deset let. Některé velkolepé ročníky se dají připsat i novým obchodníkům, především skvělému vinařskému družstvu Cave de Tain l'Hermitage. Určité množství nejlepšího Crozes-Hermitage je bílé a stejně tak je i kopec Hermitage z historického hlediska proslavený svým bílým vínem z révy Roussane a zejména Marssanne, které i v současnosti představují asi čtvrtinu jeho révy. Nejznámějším současným jménem je Chante-Alouette.Jednak je vinice (i když nepatří k těm, které jsou uváděny na tradičních mapách Hermitage) obchodní značkou Chapoutiera, jednak zajímavým, i když často nepochopeným vínem. Je zlatavé, suché, plné pozoruhodně jemné, někdy ořechové příchutě, a musí zrát nejméně deset let stejně jako červené Hermitage.

Před nedávnem zde vzkřísili další bílé vino. Mimořádně sladké vin de paille z Hermitage připravují v nepatrném množství takovi výrobci, jako jsou Chave a Chapoutier z hroznů, které se nechají tradiční metodou seschnout na slaměných (paille) rohožích.

Svahy Hermitage, který byl pokračováním Centrálního masivu, dokud si řeka neprorazila cestu kolem jeho západního boku, představují přesně 331 akrů (134 ha) terasové žuly. Svahy obrácené k jihu nejsou tak příkré jako u Côte Rôtie, ale přece jen příliš strmé na použití jakékoliv mechanizace a každoročně vyžadují náročné opravy škod způsobených erozí. Vrchní vrstva půdy, která po silných deštích sjíždí dolů, je většinou tvořena rozpadajícím se křemenem a vápencem, zejména v prostřední a východní části stranou od řeky.

Před sto lety byly climats tohoto impozantního kopce uváděny vedle Château Lafite a Romanée-Conti jako nejlepší červená vína na světě.Obchodník s vínem A.Julien je v 19. století seřadil podle kvality: Méal, Gréfieux, Beaume, Raucoule, Muret, Guoigniěre, Bessas, Burges a Lauds.Pravopis se změnil, ale climats zůstávají, a přestože je Hermitage typicky, a možná ideálně směsí několika různých climats, jejich názvy se objevují ve stále větší míře na vinných etiketách v souladu s usilovnou snahou výrobců i spotřebitelů vypořádat se s charakteristikou jednotlivých vinic.

Obecně se dá říct, že nejlehčí, nejvoňavější červená vína, vesměs ze Syrahu, pocházejí z Baumes, Les Liogníěres a L'Hermite vedle kapličky na vrcholku kopce, po níž byla pojmenována Jabouletova slavná Hermitage. V rámci L'Hermite se nachází parcela se starobylou a klamně neuspořádaně rostoucí révou, z níž Chapoutier dělá své mimořádně intenzivní PavilIon Ermitage (s použitim staré formy psaní). Hutnější a komplexnější vína pocházejí z Péléatu a Les Rocoules. Les Gréffieux, kde má Chapoutier nejvíc půdy, Le Méal a oba Les Bessards produkují vína s největším obsahem tříslovin a nejdelší životností.

Přídavné jméno „mužný“ se drží Hermitage od prvního dne, kdy bylo v této souvislosti poprvé použíto i když se zdá, že v posledních letech údajně ženské Côte Rôtie dostaly dávku testosteronu). Réva Hermitage, kdysi široce používaná k posílení jemného červeného Bordeaux, má téměř kvality portského bez přidaného brandy.Jako špičkové portské, i Hermitage zanechává silnou usazeninu v láhvi (potřebuje dekantovat) a po mnoho let dozrává do kvality, v níž je jeho vůně a chuť naprosto dokonalá.

Mladé Hermitage z dobrého ročníku je stejně uzavřené a bohaté tříslovinami jako kterékoliv jiné mladé velké červené víno, ale nic nemůže potlačit jeho aroma a chuť ovoce, které je plná sklenka. S tím, jak stárne, se bezprostřednost tohoto vjemu nezmenšuje, ale jeho mladická útočnost ustupuje absolutnímu vrcholu zralé dokonalosti.Je vyloučeno pít je a nepropadnout mu. Na rozdíl od apelací Condrieu a Côte Rôtie severně odtud byla Hermitage vždycky v módě. Většina dostupné půdy je tedy osázena a existuje omezená možnost rozšíření vinic. Apelaci ovládají pouze čtyři výrobci: Chave, usazený přes řeku v Mauves, a velké domy obchodníků s vinem Chapoutier, Jaboulet a o něco menší Delas, jak hlásají jejich jména na stěnách podpírajících terasy vinohradů.

Avšak nadšení nováčkové, kteří přišli do této vinařské oblasti, stejně jako stále větší počet místních výrobců, kteří raději sami stáčejí ovoce své práce, než aby je prodávali družstvu, tu našli jinou příležitost. Stejně jako většina velkých vín, i Hermitage má svůj stín. Crozes-Hermitage je pro Grand Cru to, co je vesnice Gevrey-Chambertin pro Le Chambertin. Crozes, vesnice za tímto kopcem, dala své jméno apelaci, která se táhne skoro 16 km severně i jižně od Tainu a samotného Hermitage a představuje 250 akrů (100 ha) vinic.

Až donedávna bylo porovnatelné s Hermitage pouze jediné víno Crozes, a sice Domaine de Thalabert Paula Jabouleta, připravované v jedné z nejúspěšnějších crozeských oblastí bezprostředně na sever od Beaumont Monteux, a většina ostatních byla nemastná neslaná. Dnes si však můžeme vybrat ze dvou základních stylů – jeden má plnou chuť černého rybízu a dá se pít brzy, zatímco druhý, vážnější, který napodobuje tělo Hermitage, se dá uchovat až deset let. Některé velkolepé ročníky se dají připsat i novým obchodníkům, především skvělému vinařskému družstvu Cave de Tain l'Hermitage. Určité množství nejlepšího Crozes-Hermitage je bílé a stejně tak je i kopec Hermitage z historického hlediska proslavený svým bílým vínem z révy Roussane a zejména Marssanne, které i v současnosti představují asi čtvrtinu jeho révy. Nejznámějším současným jménem je Chante-Alouette.Jednak je vinice (i když nepatří k těm, které jsou uváděny na tradičních mapách Hermitage) obchodní značkou Chapoutiera, jednak zajímavým, i když často nepochopeným vínem. Je zlatavé, suché, plné pozoruhodně jemné, někdy ořechové příchutě, a musí zrát nejméně deset let stejně jako červené Hermitage.

Před nedávnem zde vzkřísili další bílé vino. Mimořádně sladké vin de paille z Hermitage připravují v nepatrném množství takovi výrobci, jako jsou Chave a Chapoutier z hroznů, které se nechají tradiční metodou seschnout na slaměných (paille) rohožích

Côte Rôtie je určitě římského, nebo ještě staršího původu. Až do 19. století se jeho víno prodávalo ve vasách, obsahujících 76 litrů, což je míra dvojité amfory. Dlouho si udržovalo své místo jako jedno z největších francouzských vín. V době prvního vydáni tohoto atlasu byla jeho celková plocha jenom 173 akrů (70 ha) a stále se zmenšovala. Jeho prodejní cena stěží pokrývala náklady tvrdé práce. Svět je od té doby „objevil“, ceny prudce stouply a během 30 let se vinice víc než ztrojnásobily na 495 akrů (200 ha), takže bezesporu předhonily Hermitage, považovanou za nejslavnější rhônské víno.

Jak jméno naznačuje, tento jihovýchodní svah (tak příkrý, že místy sklon dosahuje 60 %) je v létě skutečně opékaný (rôtie). Mnohé části tohoto viničného pásu, stěží 500 m široké, jsou po celý den vystaveny slunci. Kamenitá břidlice, do níž jsou tyto pozemky vytesány, uchovává každičký stupeň tepla (a tím se vysvětluje, proč novější výsadba na plató nad nimi zřídkakdy dozrává tak dokonale jako jejich réva).

Po staletí se vedou spory o to, jak daleko na sever a na jih sahají pravé Côte Rôtie, ale všichni se shodují v tom, že původní vinohrady jsou soustředěny na dvou svazích nad Ampuis, a sice Côte Blonde, k němuž náleží mnoho různých pozemků s písčitou/bři­dličnou půdou s prvkem vápence, a stejně rozsáhlý Côte Brune na severu, jehož těžší půda je tmavší díky železu a jehož vína jsou tradičně drsnější.Jejich vína, rovnající se kvalitou, ale ne stylem, v minulosti obchodníci vínem mísili, aby dosáhli jednotného Côte Rôtie. Ovšem dnes je poptávka po láhvovém vínu s určením vinice a tento trend ještě podtrhuje dominantní osobnost apelace, perfekcionista Marcel Guigal. Tím, že odděleně stáčí vína značená La Mouline (Côte Blonde), La Landonne a La Turque (Côte Brune) poté, co je nejprve nechá až 42 měsíců zrát v novém dubu, dostává se nejblíž k vytvoření nového Romanée-Conti. To jsou vína pro milionáře, jímž imponuje síla a říz, ale ne vždy pro milovníky klasického něžného Côte Rôtie, zrajícího v sudech, které jsou samy také vyzrálé. Ty by mohly uspokojit spíš Gangloff, Ogier a Rostaing z Côte Blonde.

Tento obraz je dále zkomplikován rozdílností mezi jmény na Guigalových etiketách, obsahujících nejslavnější názvy z Côte Rôtie a místních map. Nejrobustnější ze všech Guigalových vín, La Landonne, rovněž stáčené René Rostaingem, je jediným z oficiálně uznávaných viničných pozemků. La Mouline je opulentní sametové monstrum produkované na některých z nejjižnějších vinic povodí Ampuis, v severním sousedství obce Tupin. La Turque je vysoko nad středním tokem Ampuis a víno stáčené pod etiketou Guigalem nedávno získané apelace Château d'Ampuis je směsí ze šesti rozdílných viníc, vesměs položených podél Ampuis, ale dost na jih od La Landonne.

Jestliže se tradiční popis stylu Côte Rôtie výrazně liší od současné reality, platí to i pro révu, z níž se víno připravuje. Prakticky každá odborná publikace poukazuje na to, že výrobci Côte Rôtie mohou k Syrahu, který je hlavní složkou, přidat až 22 % bílé révy Viognier. V současné praxi se nejvíc Côte Rôtie připravuje výlučně ze Syrahu.

Mimořádně opojná réva Viognier se svou typickou vůní je specialitou ještě menší apelace Condrieu, do níž vinice Côte Rôtie přecházejí, a kde břidlice a slída uvolňuje místo žule. Hodně místních pěstitelů připravuje obojí toto vyhledávané červené a bílé víno a stejný počet větších obchodníků s vínem by chtěl získat jejich víno, nebo ještě lépe – jejich vinice.

Předními výrobci klasického, voňavého, téměř výlučně suchého Condrieu jsou Georges Vernay s jeho Coteau du Vernon, Pierre Dumazet, André Perret a Guigal, který nyní produkuje luxusní láhvové balení La Doriane z révy rostoucí na vinicích Côte Chatillon a Colombier. Mladší, stejně ambiciózní výrobci, kteří experimentují s pozdním sběrem a obměnami zrání v dubových sudech, jsou Yves Cuilleron, Yves Gangloff, Robert Niéro a Francois Villard.

Veškerá tato tvůrčí energie si žádá vinice a Condrieu se rozrostl od stěží 30 akrů (12 ha) v šedesátých létech na víc než 240 (98 ha) ke konci století. Nové pozemky se nenacházejí vždycky na nebezpečných a nepřístupných místech, kde se výborně daří vybíravé révě Viognier – už i proto, že kvůli dosaženi ekonomické sklizně musí být chráněny v období květu před chladem a severním větrem. Nejvýhodněji položené vinice v Condrieu mají spíše drobivou vrchní vrstvu půdy bohatou na slídu, které se tu říká arzelle, a patří k nim Côteau de Chéry, Chanson, Cote Bonnette a Les Eguets.

Teoreticky ze všech nejlepší je víno Château Grillet: 9,4 akru (3,8 ha) v privilegovaném amfiteátru s vlastní apelací – což je vyjádřeno spíš cenou než současnou kvalitou. Tato vína kombinují vysoký stupeň alkoholu s prodlévajícím, ale překvapivě křehkým aroma a patří k několika málo draze prodávaným bílým vínům, která by se měla pít mladá.

Většina vína Loiry je bílá, většina vína Rhôny červená. V každém z těchto případů existuje velká rozmanitost vinařských stylů, ale něco mají společného; v případě Rhôny je to tělnatost. Rhônská červená vína se mění od intenzivně koncentrovaného, s výraznou tříslovinou, rubínově nebo purpurově černého v mládí, až po poměrně prostou, ale solidní alkoholickou ovocnou šťávu. To nejlepší víno má hloubku, délku a dozrává do prodlévající harmonie porovnatelné s největšími bordeauxskými víny. Bílá vína jsou v menšině a mají sklon k opojnosti, ale díky podstatně zlepšenému sklepmistrovství umějí teď být skoro stejně skvělá jako nejlepší červené.

Vinohrady při řece Rhôně rozdělila příroda do dvou skupin: severní (septentrionale, jak ji nazývají Francouzi), představující méně než jednu desetinu celkové produkce, ale téměř stoprocentně výborné víno, a mnohem rozmanitější jižní (méridionale), kde je krajina docela jiná. Podél toku Rhôny od Švýcarska přes Francii se kraj mění od dubového lesa, kde se viníce střídají s broskvoněmi a ořešáky, po travnaté plochy a olivové háje Provence. Zběžné porovnání dešťových srážek v obou regionech dostatečně objasňuje, proč je severní povodí Rhôny o tolik zelenější a méně středomořské než jih. Kolem Montélimaru nastává zlom a v krátkém úseku vinná réva z otevřeného říčního údolí úplně mizí.

V severní části této oblasti však réva trůní na terasovitých útesech z drolící se žuly všude tam,kde se najde místo vystavené slunci. Odrůdou severního povodí Rhôny je Syrah, alias Shiraz.

Ale tento kraj se může pochlubit i třemi vynikajícími a stále módnějšími révami bílého vína Marsanne, Rousanne a Viognier -, přestože všechny dohromady produkují jen malé množství vína.

Na následujících stránkách jsou podrobně popsány nejlepší oblasti severního a jižního povodí Rhôny. Côte Rótie, Condrieu a Hermitage, nejvelkolepější z Rhônských vín, vesměs patří k severnímu sektoru. Kolem nich se pěstuje několik dalších odrůd výrazně místního charakteru s dlouhou tradicí a stále lepší pověstí.

Například Cornas je nepoddajný venkovský bratránek vznešené Hermitage, připravený z téže révy Syrah pěstované na žule, má stejně jako ona vysokou úroveň a sílu, ale méně fInesy. Dnes je apelace omezena na pouhých 225 akrů (90 ha) příkrých teras, problémem je nedostatek mladých, nadšených, pěstitelů vína – nezvyklé pro Francii (a zvlášť pro Rhône) našich dnů.Jean-Luc Colombo a jeho pokusy s rozsáhlým využíváním dubových sudů a ctihodný Auguste Clape jsou asi nejslavnějšími cornaskými výrobci, ale Thierry Al1emand a Paul Jaboulet Aîné rovněž dovedou připravit výborné víno; druhý z nich získal několik prvotřídních vinic od drobného pěstitele, který odešel do důchodu, jak je v dnešní době běžné.

Pokušení rozšiřovat podnik s dobrým jménem až k prasknutí ovládlo St-Joseph, apelaci západního břehu severně od Cornasu, která teď zabírá pás dlouhý skoro 40 km z Glunu do vesnice Condrieu (na značné části pozemků v severní části je povoleno produkovat jak St-Joseph, tak Condrieu).Až do r. 1969 to byla skupina šesti 0bcí, z nichž pravděpodobně nejlepší byla Mames s velmi podobným žulovým podložím, jako má kopec Hermitage na protějším břehu řeky. Po roce 1969 se směl St-Joseph rozšířit celkem do 45 obcí, takže místo na původních 240 akrech roste na 2100 akrech (850 ha). St-Joseph by měl být nejšťavnatějším, nejrychleji zrajícím červeným vínem severního povodí Rhôny, aniž by ztratil svůj odrůdový charakter, jenže příliš mnoho se ho nyní pěstuje ani ne tak na příkrých žulových březích řeky, ale na mnohem chladnějším plató. Taková vína se dají těžko odlišit od severních Côtes du Rhône, všeobecné apelace Rhônského údolí, platící pro 50 obcí severně od Montélimaru (a 113 jižně odtud). Jména původních šesti obcí, Glun, Mauves, Tournon, St-Jean-de-MuzoIs, Lemps a Vion, spolu s Chavanay v kraji Condrieu severně odtud, zústávají synonymem nejlepších vín. Z těchto dvou enkláv pocházejí jemná, někdy vinící označená vína připravená takovými vinaři, jako je Jean-Louis Chave, Stephan Montez.Chapoutier a Jean-Louis Grippat. St-Joseph IUV'něž dává jedno z nejméně známých, ale ve1ice vemlouvavých bílých stolních vín Rhônského regionu, často lepších, než jsou jeho červená. z hermitagských rév Marsanne a Rousanne.

Vína podle champagneské metody se jaksi nehodí do tohoto rustikálního jižního prostředí.Ale St-Péray jižně od Cornasu je odedávna známý svým těžkým, zlatavým šumivým (a někdy i nešumivým) vínem připraveným z rév Rousanne a Marsanne. Na řece Dróme, dávají dvě zcela odlišné odrůdy révy (Clairette a Muscat) šumivé víno dvou odlišných stylů: tělnaté Crémant de Die a lehounké Clairette de DieTradition s hroznovou chutí (je známé pod tímto názvem, i když může obsahovat jenom 30 % Clairette ve směsi s Muscatem). Lehká, nešumivá vína se místně prodávají jako Chiltillon-en-Diois.

Sevřenost údolí severní Rhôny byla příčinou, proč zde nedošlo k rozšíření nejstarobylejší apelace, avšak někteří pěstitelé experimentují s oblastmi, jimž nebylo dopřáno statutu AC. Někteří z průbojnějších vinařů z Côte Rótie a Condrieu vyhledávají pro svou nejnovější výsadbu zvlášť výhodná místa na protějším břehu řeky. Víno z těchto vinic vně schválených oblastí se musí prodávat jako Vin de Pays, v tomto případě často jako Collines Rhodaniennes. Obdobně i solventní výrobci ze vzdálenějších pozemků odtud na sever, jako je Louis Latour z Neaune a Georges Duboeuf z Beaujolais, vydělávají – na základě výhodných cen Vins de Pays – na potenciálu a nízkých cenách za pozemky v Coteaux de l'Ardèche.

Tady už nejsou vrcholky Vogéz tak vysoké a jejich ochrana před deštěm tak citelná. Poměrný podíl vín Vendage Tardive a Sélection des Grains Nobles je výrazně nižší než v Haut-Rhin, ale o pěkné pozemky není v této severní části Alsaska žádná nouze. Nejjižnější Grand Cru je Praelatenberg mezi Orschwillerem a Kintzheimem, jehož žulová půda je zvlášť vhodná pro Riesling – přesně jako vinice Schlossberg v podobně znějícím Kientzheimu.

Obdobně žula pohoří Vogéz, která obklopuje západní konec vesnice, ovlivňuje vinice kolem Dambach-Ia-Ville, nejdůležitějšího vinařského centra Bas-Rhin. Zdejší víno je výrazně suché a pevné a Riesling dokáže skvostně ocelově stárnout, jak je jedinečným alsaským zvykem. Frankenstein je dambašské rozsáhlé, možná až příliš rozsáhlé, Grand Cru.

Muenchberg je další významné Grand Cru.Je obrácené k Nothaltenu,jehož vulkanická pískovcová báze z něho dělá analogický protějšek Dolního Porýní ke Grand Cru Rangen v Thannu na a Pinot Gris i tady dovedou nabrat explozivní intenzitu, zejména v rukách tak zaníceného vinaře, jako je André Ostertag.

Zotzenberg severně od Mittelbergheimu je odedávna slavný skvělou kvalitou vina ze své staré sylvánské révy. Je to první oficiální výjímka ze čtyř odrůd oficiálně zahrnutých do statutu Grand Cru, i když jisté množství Zotzenbergu Sylvaner už bylo nahrazeno schváleným Rieslingem a Gewürztraminerem.

Na severním pomezí této oblasti se nachází Kirchberg Grand Cru patřící Barm, kde Klipfel pěstuje výjimečně dobrý Gewürztraminer.

Bas-Rhin je evidentně dobrým lovištěm pro ty, kteří hledají v Alsasku méně slavné, ale spolehlivé vinaře a vinice.

Na západě Alsaska se nachází apelace Côtes de Tou!, která má mimořádně lehké bílé a růžové, nebo gris vína z Pinotu Noir, Gamay a Auxerriors.

Médoc

Je to dlouhý úzký pás vysoce ceněné vinařské oblasti, který se táhne mezi řekou Gironde a Atlantickým oceánem. Na označení Médoc mají oprávnění pouze červená vína. Mezi hlavní odrúdy patří Cabernet Sauvignon, Cabernet franc, Merlot.

St.-Estèphe

St.-Estèphe je nejsevernější ze všech klasických vinařských obcí. Tato vína mají výbornou stabilitu. Dávání přednosti extrakci barvy a hroznové chuti před drsnějšími tříslovinami, způsobuje, že tato vína jsou ve většině ročníků bohatší a pro pití jsou atraktivnější.

Pauillac

Jestliže je možné popisovat některé označení Bordeaux jako velké, černé a nádherné, potom je to Pauillac – Cabernet Sauvignon. Charakter chuti černého rybízu (cassis) je typický pro tuto královskou odrůdu.

St.-Julien

Sláva St.-Julienu není úměrná jeho velikosti. Má nejvyšší koncentraci vinic kategorie AOC. Významným Château v St.-Julienu je Château Beychevelle. Je to červené víno, středně plné až plné dobré barvy, chuti zralých hroznů a elegantní dubové a tříslovinové struktury.

Margaux

Leží uprostřed Médocu. Je nejvýznamněší ze všech podoblastí Bordeaux. Kromě toho má též víc châteaux kategorie cru než kterákoli jiná část Médocu.

St.-Emilion

Pro ty, kteří pokládají červené víno za příliš drsné anebo příliž hořké, je St.-Emilion jedno z nejlehčích vín, s kterým lze přejít z bílého na červené. Jeho elgance a exkluzivní jemnost tvoří z něj mimořádně přitažlivé víno.

Pomerol

Pomerol je poměrně přístupný mrazu a hrozny produkují vína vysoké koncentrace. Château Clos Rene je víno, které se vyznačuje nádherným buketem černého rybízu, jemnou švestkovou chutí na patře a výrazně exkluzivní jemností. Toto víno je schopno dosáhnout jistou komplexnost je vždy vynikající.

Borovice byly odjakživa hlavním porostem v Graves, jak se dosud tato oblast a lesy rozprostírající se odtud na jih nazývají. Vinicemi jsou paseky, často od sebe oddělené hustě zalesněným terénem, protkaným mělkými údolími řek. Na mapce na protější straně je vidět, jak město a jeho nejstarší vinohrady zasahují do lesa, který se táhne (jako landes) jižně a západně odtud až k baskickému úbočí Pyrenejí.

Město pohltilo všechny vinice, které mu stály v cestě, s výjimkou vynikající skupiny nacházející se na hlubokých štěrkových půdách Pessacu: Haut-Brion a jeho souseda a starého soupeře La Mission Haut-Brion, malého Les Carmes Haut-Brion Château Haut-Brion a La Mission se těžko hledají, jsou schovány na předměstí při staré arachonské silnici, která prochází Pessacem. Haut-Brion je každým coulem nejvyšší kvalita, dokonalá rovnováha síly a Hnesy s osobitostí velkého Graves: náznak vůně země a kapradí, tabáku a karamelu; chuť a vůně není tak intenzivní, ale zpravidla okouzluje víc než dokonce i Lahte nebo Margaux. La Mission chutná hutněji, zraleji, barbarštěji – a často právě tak nádherně. V r. 1983 koupili američtí majitelé Haut-Brionu jeho dávného soupeře včetně Château La Tour Haut-Brion, rovněž připravovaného na panství La Mission – ani ne tak kvůli spojení vinic, jako v zájmu dalšího měření sil. K tomu dochází každý rok nejenom mezi oněmi dvěma slavnými červenými víny, ale také mezi jejich nesrovnatelně bohatšími bílými sestrami, Châteaux Haut-Brion Blanc a Laville Haut-Brion. Nalezne se málo jasnějších příkladů toho, co v Bordeaux znamená terroir, jedinečnost každého kousku půdy.

To, co se dříve označovalo jako „Hautes Graves“ , dostalo vlastní apelaci: Pessac-Léognan. Většina zde pěstované¬ho vína jsou vína červená, s téměř stejným receptem jako v Médocu. Pessac-Léognan produkuje v rámci téže apelace nevelké množství bílého vína občas vynikající kvality, ve většině případů na châteaux rovněž pověstných svým červeným vínem. Velmi jednoduchá klasifikace spočívající v odpovědích „ano nebo ne“, naposledy revidovaná v r. 1959, zahrnuje 16 châteaux, mezi nimi šest pro červené a bílé a tři jenom pro bílé víno. Už hodně let se čeká na další revizi. v Graves odtud na jih, který se pilně vylepšuje a přechází z bývalé převládající produkce bílého vína na zdravý mix s převahou červeného .

Významným vinařským statkem obce Léognan je přes svůj skromný vzhled Domaine de Chevalier. Tato Domaine nikdy neměla château. Přestože byly její chai a cuvier nedávno bezchybně obnoveny a její vinice rozšířena, zachovala si ráz farmy ukryté na pasece mezi borovicemi. V jejím víně s dvěma aromaty je něco téměř kalifornského… obojí je schopno naprosté dokonalosti. Každoročně se vyrobí jenom asi 1500 beden skvělého, v sudech fermentovaného Sauvignon/Sémillon s dlouhou životností.

Château Haut-Bailly je další čelnou prvotřídní vinicí Lěognanu; neobvykle pro tuto oblast vyrábí pouze červené víno, ale to je zato sytě vybarvené a přesvědčivé. Červené víno Château de Fieuzal mu od 80. let minulého století vážně konkuruje – a také jeho bílé je vynikající, třebaže se připravuje ve velmi omezeném množství, jak to bývá zvykem u nejlepších vinařských statků v Graves. Podobný je Malartic-Lagraviěre, který je¬ho nový belgický vlastník zcela zmodernizoval.

Château Carbonnieux je něco jiného. Tento starý benediktinský klášter byl dlouho pověstnější svým jemným, spolehlivým bílým než lehkým červeným vínem, i když červené v poslední době získalo na významu. Také Château Olivier, který rovněž vyrábí obě barvy, se zlepšuje.

Nikdo se v Graves nemůže rovnat aktivitou André Lurtonovi, předsedovi místní organizace pěstitelů vína, vlastníkovi Châteaux La Louviere, de Rochemorin, de Cruzeau a. Couhíns-Lurton, který je duší mnoha posledních změn a rekonstrukcí. (Château Bouscaut, prvotřídní kvality, pokud ne vůbec nejlepší, patří jeho neteři Sophii Lurtonové.)

Obec Martillac představuje jižní hranici Pes¬sac-Léognanu. Její největší klasifikovaná vinice, Château Smith Haut Lafitte, byla nedávno velkým nákladem přebudována: má červené i bílé víno výborné kvality a ze statku se stal hotel s vodoléčbou (i když vodoléčba asi vyznavače vína moc lákat nebude). Château Latour-Martillac dokáže vyrobit jemná stará vína a jeho červené se pomalu zlepšuje.

Hodně z místního základního červeného je příliš základní a málo červené. Dokonce se debatovalo o možnosti degradovat nejméně působivé červené bordeauxské z postavení Appellation Contr6lée na zemské Vin de Pays možná de la Gironde. Existují však někteří výrobci červených vín, kteří si nezasluhují nic lepšího než Bordeaux, nebo o něco silnější Bordeaux Supérieur, i když pracují mnohem tvrději než ostatní. Dost je jich vyznačeno na mapce této nejzajímavější části Entre-Deux-Mers.

Řada bohatých vinařských châteaux, a tu a tam jako výjimka i vinařské družstvo, změnily vzhled tohoto regionu, zejména obcí v severní části mapky ve směru k Dordogne a St-Emilionu, protože ze smíšených statků s ovocnými sady přešly na monokulturu vinné révy. Mezi nejúspěšnější patří skvělý Château Bonnet jižně od Grézillacu patřící rodině Lurtonových, Château Tour de Mirambeau jižně od Branne, Château Thieuley poblíž Créonu a Château Toutigeac v málo užívané subapelaci Halit¬-Benauge. Mnohé z nich vyrábějí dokonce i úspěšnější suchá bílá vína (z hroznů Sémillon a Sauvignon) než červená.

Ještě napínavější jsou Premieres Côtes de Bordeaux, asi 60 km dlouhý pás táhnoucí se severně od města Bordeaux až k vzácně se vyskytující apelaci Bordeaux Ste-Macaire.

Z úzkého aluviá1ního pravého břehu, který je hoden pouze obyčejné Bordeaux AC, se zvedají štěrkové a vápencové kopce obrácené k jihu a jihozápadu, vedoucí k plošině bohaté na jíl, obojí výtečné pro červená silná osobitá vína. Někteří nejambicióznější novousedlíci v regionu velkého Bordeaux si zakoupili pozemky právě na tomto pásu. Dánští majitelé Château de Haux připravují veskrze přesvědčivé moderní červené a bílé víno, pečlivými majiteli Château Carsin jsou Finové a vinařem Australanka.

Jelikož Premieres Côtes obklopují apelace sladkého bílého vína Cadillac, Loupiac a Ste-Croix-du-Mont, těžko překvapí, že i tady se dá vyrobit dobré sladké víno. To, které se vyrábí jižně od zóny, se prodává jako Cadillac a suchá bílá jako prosté Bordeaux. Château Reynon v Béguey blízko Cadillacu má úspěch se svěžím bílým Sauvignonem. Château Fayau v Cadillacu udržuje tradici sladkého, ovocitého bílého vína.

Nedá se očekávat, že by se opojné Ste-Croix-du-Mont stalo tak výnosnou tržní nabídkou, jakou kdysi bylo, ale tři châteaux, Loubens, du Mont a La Rame, se o to velice snaží a v sousedních Loupiac Châteaux – Loupiac-Gaudiet a de Ricaud – jsou připraveni riskovat výrobu spíš opravdu sladkého a polosladkého vína .

Hned na protějším břehu řeky Garonne, severně od Barsacu v Graves, leží Cérons, samostatná, ale dávno zapomenutá apelace (zahrnuje Ilias a Podensac), která nalezla novou prosperitu (například na Château d'Archambeau) ve výrobě staronového bílého a červeného vína pod apelací Graves. Jižní cíp Graves se probouzí k životu. Nevyhraněná bílá vína ustupují svěžím,než temperamentním, suchým vínům – a nové vlně červených se sytou ovocnou šťavnatostí a vyzrálými tříslovinami. Langon je nyní obvyklým eldorádem těch, kteří zde hledají chuť, vůní a dobrou cenu. V centrální a jižní části Graves získaly některé staré majetky, zejména v kdysi slavných obcích Portets, Landiras a St-Pierre-de-Mons, nové vlastníky, a tím i novou filozofii.

Schopnost půdy v Graves rodit stejně dobré červené a bílé víno dokazují Châteaux de Chantegrive v Podensacu a Rahoul v Portets, i vinařské statky roztroušené kolem Arbanats a Castres-Gironde. Clos Floridene v Pujols-sur-Ciron a Château du Seuil, jako tolik úspěšných vinařských statků v blízkosti Garonny, vynikají ve zdrženlivých, v dubu dozrálých bílých vínech z révy Sauvignon Blanc a Sémillon, které se velmi hodí do tohoto poklidného jižního zákoutí Girondy. Podíl bílého vína vyrobeného v Graves představuje sotva víc než jednu čtvrtinu a neustále klesá.